Tahle historie začala na konci léta roku 1960 v začátku jelení říje na polesí Loučná n. Des.

Kolega měl na lovecké chatce Margaretě, která jinak byla na mém úseku, dva lovecké hosty, a potřeboval moji pomoc při donášce proviantu a nějakého chybějícího vybavení a k pravděpodobnému následnému doprovodu jednoho ze dvou hostů. Ti byli na chatce už od minulého dne. To se nedalo odmítnout, a tak jsme se po poledni vydali nejkratší cestou na Vlčí sedlo, které bylo výchozím bodem pro výšlap na chatku, která byla dostupná jen pěšky. Za skládkou na Sedle jsme asi 80 metrů před sebou spatřili mezi smrčky bílou skvrnu. Tipli jsme to na lufťáky s bílou dekou a šli klidně dál. Po dvaceti metrech se z domnělé deky vyklubal jelen s parožím a jistil směrem k nám. Byl to nezapomenutelný okamžik!  Jelen, celý čistě bílý, stál v pozoru mezi smrčky. Bylo jasno a na sluníčku jeho hříva přecházela až do bleděmodra a jen na hřbetě měl nepatrný pás světle žemlové barvy. Chyběl mu jen ten tradiční svatohubertský kříž mezi parohy! Stáli jsme ve zbožné úctě dobrých pět minut a za tu dobu jsme si ho stačili prohlédnout i obzorkou. Paroží bylo žlutohnědé bledé barvy a ukazovalo na slabšího, tedy průměrného šesteráka. Kolega měl sto chutí ho ulovit, vždyť to byla pořádná rarita, ale od činu ho zdržovala lidová pověra, podle které ulovení bílého jelena znamená pro lovce do roka smrt. Tak začal strkat kulovnici mně, že jsem jako svobodný a on má šest dětí. I toto všechno jsme si stačili říct. Předávali jsme si flintu jak horký brambor. Já se vymlouval, že nejsem na jeho zbraň zvyklý a co by tomu také řekli hosté?! To zabralo a opatrně jsme jelena dostali do pohybu. Udělal k nám ze zvědavosti dokonce ještě pár kroků, aby se pak pustil přes blízké hranice polesí k sousedům. Ale již nad ránem se pohyboval opět v našem rajóně mezi ostatní zvěří. Byl trochu bokem od dvou říjících jelenů a pro hosta to musel být rovněž nevšední zážitek.

Jelen albín se pak někam ztratil, a až někdy v listopadu jsem se s ním potkal v laťáku nad Novou cestou. Šel přímo na mne a obešel mne asi na 20 metrů, a docela v klidu. Pak byl ještě viděn na natláčce u nás i u sousedů, kde na něj dokonce údajně stříleli, a pak už nic. Proto mne potěšilo, když ho v půli února potkal kolega v odd. 50 a podle něhož byl jelen v dobrém stavu. V půli dubna ho měl vidět místní důvěryhodný občan v odd. 25, podle kterého byl jelen vyhublý a ještě s parožím. Ještě před další zimou jej opět viděl kolega v odd. 20. Potvrdilo se, že jelen paroží neshodil, měl ho stále totéž. V půli prosince byl znovu viděn v Ashengrundtu ve skupině sedmi jelenů, která táhla směrem na Maršíkov. A to byla také poslední zpráva o jeho výskytu na našem polesí. Pravděpodobně nepřežil následující tuhou zimu, tak jako polovina srnčího a možná i  pětina  vysoké, tedy jelení zvěře, a určitě i několik kamzíků, ne li víc.

Publikováno se svolením autora Karla Jiříčka.

 

 

Tyto stránky jsou originálním produktem autorky, horami, lesy a loveckými chatami posedlé, 
NESLOUŽÍ KE ZPROSTŘEDKOVÁNÍ UBYTOVÁNÍ.
Zprostředkovatelem ubytování na chatách ve svém vlastnictví jsou Arcibiskupské lesy a statky Olomouc s.r.o. Více informací zde: eshop.alsol.cz/

Zdeňka Jordanová