Pěvec rozbřesku

Jeseníky, tokaniště tetřevů na východním úbočí hory Vozka a okolí loveckých chat Furmanek v letech 1983-1985                                                                                              

                                                          Motto:

                                                          Touha poznat tajemno provokuje člověka 

                                                          od nepaměti 

 

     Mnohé věci související se životem zvěře pochopíme až s přibývajícím věkem. K tomuto poznání může myslivec dojít teprve za delší dobu po dosažení dospělosti. Jde o to, aby do této etapy svého života zvládl o konkrétní problematice nashromáždit dostatek informací i praktických zkušeností.

     Dlouhá léta mi vrtalo hlavou, jak je možné, že lov hlušců v době jarního toku se v poměrně nedávné minulosti stal loveckou vášní urozených. Zhruba od poloviny 19. do počátku 20. století si tento mimořádný zážitek mohli dopřát pouze ti, kteří byli v těch časech na vrcholu společenského žebříčku. Šlo tedy jen o kastu těch nejbohatších a nejvlivnějších.

     Typickým příkladem zmíněných poměrů jsou události, které se za oněch časů odehrávaly v lesích Slezských Beskyd počínaje polovinou 19. stol. až do zániku poslední středoevropské monarchie. Konkrétně šlo o okolí obce Visla. Dokazují to mimo jiné i dochované záznamy, svědčící o tom, z jakých společenských kruhů jednotliví lovci pocházeli. Tito významní nimrodi přijížděli do Visly lovit hlušce až ze vzdáleného sídelního města Habsburků již od druhé poloviny devatenáctého století. Lovy tetřevů si tento charakter podržely téměř do rozpadu císařství.

     Zde musím připomenout, že citovaná horská obec byla za oněch časů administrativně součástí bývalého, později rozděleného, Těšínského knížectví. Toto panství bylo jednou ze správních jednotek tvořících rakousko-uherskou monarchii.

     Tetřeví zvěř se ve Slezských Beskydech vyskytovala odedávna. Zpočátku se jí nikdo zvlášť nezabýval a zájem o ni se každého roku omezoval pouze na odstřel několika kohoutů. Až přišel rok 1852, který se stal bodem zlomu. Pomyslným klíčníkem, který rozsáhlou horskou honitbu, ležící v dnešní polské části Slezských Beskyd, odemkl nejvyšším představitelům tehdejší aristokracie, byl hrabě Braida z Vídně. Z titulu své funkce hlavního správce arciknížecích lesů tu prováděl periodickou vnější kontrolu hospodaření. V tomto zapadlém koutě mnohonárodnostního mocnářství narazil během zmíněné prověrky na hejnko mladých hlušců. Když se dověděl, že se zde tetřevi vyskytují hojně, zakázal jejich odstřel a příští jaro v době toku je sem přijel lovit se skupinkou magnátů.

     Vzhledem k tomu, že v regionu dosud chyběly lesní cesty, síť loveckých chodníků, jakož i lovecké chaty vhodné k přenocování, jednalo se o mimořádně náročné lovecké dobrodružství. Aristokraté, toužící ulovit hlušce, se tu namnoze museli spokojit s improvizovaným ubytováním v hájenkách, odkud to často byl na nejbližší tokaniště kus cesty. Pokud v dané lokalitě ležela vyšší pokrývka sněhu, jednalo se o velmi namáhavý druh lovu s vysokými nároky na fyzickou kondici nimrodů.

     Aby těmto potížím mohlo být do budoucna zamezeno, došlo vbrzku k zahájení akcí, jejichž smyslem bylo vytvoření příhodných podmínek nejen pro vlastní lov, ale také pro existenci samotných hlušců. Za tím účelem byli do Visly ze Štýrska přizváni dva výborní chovatelé tetřeví zvěře, kteří tu zavedli její racionální chov.

     Lovečtí hosté z hlavního města tehdejšího mocnářství museli v zájmu ukojení své lovecké vášně nejdříve přicestovat po železnici ze vzdáleného sídla habsburské monarchie až do města Těšín. Zde vyměnili vlakové spojení za dopravu kočárem taženým koňmi. Tím pokračovali dalších několik desítek kilometrů do obce Visla, kde byli ubytováni v tamním dřevěném loveckém zámečku. Lesní cesty tu v těch dobách ještě nebyly. Proto odsud každého rána, ještě za tmy, chodívali až k tokaništím pěšky.

     Záhy se do tohoto regionu za každého předjaří sjížděli zástupci vídeňské aristokracie zcela běžně. Brzy se to mezi tehdejší společenskou smetánkou stalo tradicí. K dobrému tónu členů vysokých společenských vrstev patřilo, mít uloveného hlušce. Zřejmě se jednalo o určitý typ snobismu, jehož paralelu můžeme najít i v naší současné společnosti.

***

     Na svých toulkách za tajemným rytířem horských lesů Hrubého Jeseníku se mi jen několikrát povedlo zastihnout tohoto bájného opeřence během probouzení, tedy těsně po jeho procitnutí z nočního spánku.

     Bylo to pokaždé na východním úbočí bájeslovné hory Vozka. Tento vrch, opředený pověstmi, patří k nejvyšším v Jeseníkách. Konkrétně šlo o legendární prameniště Hučivé Desné, kterému se tu od nepaměti říká Ping. Geologické pochody tu v pradávných dobách vymodelovaly terén do tvaru připomínajícího misku. Zdejší tetřeví zvěř žijící v době toku na horní hranici lesa, si tento areál vybrala pro svoje zásnuby už v dávné minulosti. Hlušci jej každoročně s oblibou vyhledávali. Stalo se pro ně místem námluv - tokaništěm.    

     Kromě toho zmíněné legendární místo tradičně navštěvovala i královská jelení zvěř. Vždy šlo o období říje. Tou dobou se tu každého roku vyskytovala až do fáze, kdy utichlo poslední halasné troubení bojechtivých parohatých soků. O její přítomnosti v tomto období roku tu mimo jiné svědčilo i množství ochozů, vyšlapaných v místy poněkud podmáčeném terénu, a hromádky trusu, které tu zanechala.

     Ale vraťme se zpět k tetřeví zvěři, která nás pro tentokrát bude zajímat nejvíce. V té souvislosti musím zmínit, že právě v těchto místech si každoročně na přelomu dubna a května dávali hlušci dostaveníčka se svými vdavekchtivými protějšky. Svatý Hubert mi v tomto magickém prostředí jesenického pralesa, jako by vytrženém z každodenní reality, mnohokrát dopřál poznat to, co bylo odhaleno jen nemnoha mým kolegům. Měl jsem několikrát příležitost být tu zblízka svědkem tajemného obřadu, doprovázejícího probouzení velkého ptáka. Tento pěvec, dosahující téměř velikosti krocana, místo schůzek každoročně poctivě dodržuje. Poté, co ošlapal svoje družky, zůstává přítomen v obvodu tokaniště ještě po několik týdnů. To proto, aby ho tu v případě zničení první snůšky mohla jeho nevěsta dodatečně snadno vyhledat a svatbu s ním si zopakovat. Teprve po uplynutí zmíněného období kohout tokaniště opouští až do doby, nežli se rok s rokem sejde a Příroda ho sem opět zavolá.

     Podívejme se nyní na to, co prožívá lovec, který se jednoho dubnového rána vydá za hlušcem na jeho tokaniště.

     V této časné fázi rodícího se rána už má okolní temnota namále, avšak den se dosud neprobudil. Občas to lovci připomene hlas sýce rousného, jehož volání nyní doléhá až do blízkosti chaty. Tyto zvuky znějící jako PU-PU-PU-PU-PU se po chvilce opakují. Řetěz flétnově zabarvených tónů zaslechne při svém nočním putování ještě několikrát. Cestou pojednou ucítí ve vzduchu nezaměnitelný ostrý pach. Ano, těsně před ním tudy prošla liška. Kapesní svítilna mu posléze prozradí, že její stopy v bělounkém prašanu jsou naprosto čerstvé. Pro dnešní ráno si oba vybrali stejný cíl cesty. Ona dostala chuť na tetřeví zvěřinu, myslivec se na rozdíl od ní vydal na noční toulku jenom proto, aby se stal svědkem svatby tajemného černého rytíře.    

     Konečně muž v zeleném hubertusu doputuje k cíli své ranní vycházky. Nyní se už plně soustředí pouze na to, aby nezradil vládce tokaniště a tím všechno nepokazil. Následují nekonečné minuty napjatého vyčkávání plného nejistot.  V tomto posvátném prostředí nyní stojí na řídce zalesněném svahu dočista bez hnutí. S pokorou a obdivem tu mlčky vnímá celý souhrn podnětů.  Jen občasný poryv větru v korunách blízkých smrků spojený se závanem studeného vzduchu mu malinko ochladí tvář. Je to snad proto, aby mu okolí připomnělo, že probíhající děj není pouhým snem. Celková zdejší atmosféra je v celé své hloubce velmi zvláštní, osobitá...

     Černě opeřený velký pták, zahřadovaný v koruně smrku, se ještě za tmy nejprve otřepe. Pak se několikrát po sobě ozve tzv. klepáním znějícím jako  TKT…TKT…TKT a zmlkne. Tento první verš jeho svatební písně zní poněkud váhavě. Uvedený hlasový projev pak zopakuje včetně přestávek ještě několikrát.

     Každý, komu se už dříve povedlo slyšet samotný počátek tetřeví písně lásky, může posléze téměř s jistotou očekávat, že tajemný pěvec pojednou oněmí. Stane se tak, a poté na tokaništi po dobu necelých deseti minut, zavládne naprosté ticho. Myslivec si v této fázi toku není nikdy jist, zda si snad kohouta nedejbože nezradil. Nyní mu však nezbývá nic jiného, nežli trpělivě čekat pod klenbou tvořenou větvemi smrků na další vývoj situace.

     Zřejmě by bylo zhola nemožné hledat něco, s čím bychom mohli zmíněné pocity lovce hledajícího tetřeva v potemnělém prostředí pralesa, porovnat. Srovnání, co do síly prožívaných emocí, totiž neexistuje. Jeho smysly jsou v této fázi lovu napjaty doslova k prasknutí.

     Čas se konečně naplnil a zčistajasna se z koruny stromu znovu ozve ono charakteristické pukání. Nyní je nimrod vnímá jakoby zněly poněkud rozhodněji. To proto, že tentokrát už hlušec mezi nimi nedělá dlouhé pomlky. Tento první verš své svatební písně několikrát zopakuje a následně bez varování přidá trylek, výlusk a broušení.

     Na moment opět zmlkne, jako kdyby se polekal vlastní troufalosti a už je tu opakování kompletní první sloky.

     Užaslý svědek se nestačí divit, jak se tento dříve stydlivý ženich nyní rozvášnil… Po prvním zopakování následují další úplné sloky, pauzy mezi nimi se teď zkracují, až je tu konečně pravidelný tok, tvořený souvislým zvukovým řetězem.  

     Černý pěvec, dosud zavěšený na větvi, jako kdyby měl v úmyslu vzrušit sebe samého na nejvyšší míru. Má-li k tomu vhodné podmínky, „jezdí“ nyní po vodorovné větvi v koruně stromu sem a tam.

     Už zakrátko se v dosud ztemnělém lese rozezní rozjásaný zpěv lindušek horských. Tito roztomilí drobouncí zpěváčkové, žijící na horní hranici lesa, dosud spali. Teď, jako na povel, začnou všichni rázem švitořit tak intenzivně, že v ospalém lese překryjí svými vysokými hlásky každý zvuk.

     Mezitím, v dosud zšeřelém smrkovém porostu, přece jen malinko přibylo světla. Pojednou uslyšíme tetřeví družky, které ženicha vábí na zem svým neodbytným KVOK …KVOK, někdy znějícím jako GEK…GEK. To proto, aby snad pro samou parádu a nynější důraz na svoje vystupování na přírodním jevišti, snad neopomněl splnit svůj hlavní úkol tohoto rána…

     Sólista náhle jejich výzvu vyslyší a slétne k nim ze stromu dolů. Jeho dosud upejpavé partnerky nyní svým chováním dávají vládci harému nepokrytě najevo, co od něho očekávají. Některé přičapnou k zemi a odevzdaně čekají, kterou z nich si paša vybere jako první v pořadí.

     Vládce tokaniště v jejich blízkosti několikrát zatančí drobnými krůčky se spuštěnými perutěmi svatební tanec. Dlouhé brky křídel, které mu nyní zakrývají stojáky, dávají vzniknout iluzi, že se tu hlušec pohybuje po sněhu jakoby na kolečkách. Přítomné milostnice ho v této fázi originálního představení se zájmem sledují.

     Teprve nyní přichází chvíle, kdy se kohout dá konečně do díla. Jeho zdánlivě stydlivé partnerky se vzápětí po kratinkém milostném aktu otřepou a brzy nato se postupně z přírodního jeviště vytrácejí. Možná tímto chováním chtějí dát svému okolí najevo, že předchozí skutek si musely protrpět jen proto, že je nezbytnou podmínkou pro vznik nového života.

***

     Jeden z mých loveckých hostů, který k nám po privatizaci honiteb pravidelně zajížděl ze Štýrska, mne jednou zcela nečekaně překvapil. Bylo to během oběda v jedné z restaurací v Novém Městě na Moravě. Po jeho konzumaci byl v dobrém rozmaru. Ochotně mi líčil různé věci týkající se myslivosti v jeho rodné zemi. Využil jsem situace a díky tomu, že jsem se v té době slušně domluvil německy, rozvinula se mezi námi zajímavá debata. 

     Mimo jiné jsem se ho zeptal na to, lov kterého druhu zvěře upřednostňuje. Jen na vteřinu se zamyslel a pak ve své mateřštině vyhrkl: „Tetřeva, Pavle, tetřeva. Ten je u mne na prvním místě…“

     Hlušce kdysi ulovil a tím se mu dostalo neopakovatelného zážitku na celý život… Poněkud mne to překvapilo v souvislosti s tím, že v jeho vlasti se dodnes loví kamzíci a kozorožci. Čekal jsem proto, že alespoň zmíní tyto dva zástupce vysokohorské fauny, kteří jsou pro našince bezpochyby exotickou zvěří, ale nestalo se tak. Můj společník, pocházející z rakouských Alp, si nejvíc cenil lovu tetřeva a víc o tom se mnou nediskutoval…

     Mám za to, že individuální lov tetřeva, jak ho prováděly ve střední Evropě celé předcházející generace myslivců, se nedá srovnat s ničím. Rituál takového výjimečného lovu, započne ještě za úplné tmy tím okamžikem, kdy nimrod překročí práh lovecké chaty a vstoupí do chladné předjarní noci.  Rázem se tak ocitne v kouzelném prostředí… Jako by náhle vkročil do zvláštního světa, o kterém se mu ještě před chvilkou jenom zdálo. Nyní se může domnívat, že jeho sen neskončil, že stále pokračuje… Už tento počátek lovu v sobě zahrnuje atmosféru čehosi magického… Před chatou si upevní sněžnice a vykročí na nich směrem k tokaništi. Tam na něho čekají další kouzelné prožitky.

      Malíři impresionisté bývali okouzleni prchavými náladami, které doprovázely svítání v přímořských přístavech. Lovec, který se vydá za hlušcem, prožívá v blízkosti tokaniště podobné pocity. Příroda na něho v této tajuplné atmosféře horského hvozdu působí celým komplexem impulzů. Ty je možno vnímat pouze v onom nedlouhém časovém úseku, kdy noc už končí a den se teprve probouzí…

      A nyní slíbené rozuzlení tajenky neboli pointa tohoto vyprávění. Spočívá v mém přesvědčení, že jen nemnoha opravdovým myslivcům a milovníkům přírody bylo dopřáno ulovit v divočině horského hvozdu to nejcennější. Touto kořistí byly pro ně pokaždé neopakovatelné prožitky a pocity spojené se zvláštní náladou  probouzejícího se pralesa, která nemá v přírodě obdoby… Osamělý lovec je při nich vystaven věčným pochybnostem a nejistotám. Nejrůznější podněty tu nyní na něho působí ze všech stran. Náš myslivec má náhle pocit, že je v tomto magickém ovzduší přírodního amfiteátru ohraničeného pouze netvárnými smrky zcela sám. Pojednou ho napadne, že do tohoto vysněného prostředí našich pradědů snad zabloudil omylem, jako kdyby sem přicestoval proti proudu času…

      Ocitne se tu v neskutečném prostředí horského lesa na prahu nejranější části nového dne. Je to doslova na rozhraní spánku a bdělosti, snu a reality. Všechny doprovodné mimořádné vjemy jsou tu spojeny s životními projevy onoho bájného ptáka myslivců. To on, tajemný černý rytíř, pokaždé zaséval do myslí lovců ony věčné pochybnosti a nejistoty. Ty se nimrodům během lovu pokaždé vkrádaly do mysli. Postačilo, aby v temnotě nočního lesa zaslechli onen charakteristický zvuk připomínající klepání dvou dřevěných hůlek o sebe a rázem je to zcela vyvedlo z míry.

     To nejkrásnější a nejcennější na lovu tetřeva jsou právě ony věčné pochybnosti a nejistoty, které se v temnotě nočního lesa každému pravodatnému myslivci neodbytně vkrádají do vědomí.

     Jedná se o neustálé dotazy adresované v těchto vypjatých chvílích sobě samému. Lovec si za této situace plné váhání opakovaně klade tytéž otázky:

         „Byl to už konečně On, nebo tyto zvuky opět vyvolalo zase jenom klepání větví o sebe,   jak to umí provádět vítr?“

          A právě tyto přetrvávající pocity, vyvolávají u lovců pokaždé příliv adrenalinu.

     Myslivecký zážitek, jakého se nám může dostat při lovu hlušce v době jarního toku, je samozřejmě mnohem bohatší ve srovnání s tím, co může nimrod prožít při jeho podzimním lovu, který se dodnes provádí kupříkladu ve Skandinávii. Naši severští kolegové při něm loví tetřevy vyháněním za pomoci psů. Faktem je, že oproti individuálnímu lovu v předjarní přírodě je tu myslivec o mnohé ochuzen. Vlastnímu výstřelu totiž při společném lovu se psy nic nepředchází. Mám zato, že vyrazit na podzimní lov pouze za tím účelem, abychom mohli bouchnout do ptáka, je slušně řečeno o ničem…

     Moje praktické zkušenosti s černým rytířem mne přesvědčily o tom, že žádný jiný způsob lovu nežli je přiskakování k tokajícímu hlušci, nedokáže nimrodovi zprostředkovat emoce, které by se této tradiční podobě získání trofeje tetřeva vyrovnaly. Zřejmě to už před lety dobře věděli naši zelení předchůdci a jejich lovečtí hosté, kteří sem cestovali až ze vzdálené Vídně…

     Lov tetřeva vždycky byl, je a bude tím, co platí až do dnešních dnů. Opravdoví myslivci kladou  ulovení hlušce natrvalo na ten nejvyšší stupínek…

Povídka publikována s nejlaskavějším svolením jejího autora Pavla Sztwiertni.

 

Tyto stránky jsou originálním produktem autorky, horami, lesy a loveckými chatami posedlé, 
NESLOUŽÍ KE ZPROSTŘEDKOVÁNÍ UBYTOVÁNÍ.
Zprostředkovatelem ubytování na chatách ve svém vlastnictví jsou Arcibiskupské lesy a statky Olomouc s.r.o. Více informací zde: eshop.alsol.cz/

Zdeňka Jordanová