Historie jedné kamzičí kůže

Jeseníky – obec Vernířovice (1994), s pokračováním ve Žďárských vrších (koníkovská myslivna v letech 1994-1997) a na jižním předměstí Třince 1997-2015; obec Hlavnice od r. 2015 

                                                         Motto:

                                                         Také lovecké trofeje mívají svoje osudy…

 

     Na své životní pouti potkáváme různé lidi. Teprve po čase nám někdy dojde, že jsme je během svého pozemského putování potkat museli. Je to proto, že každý z našich souputníků dostal ve vztahu k nám nějaké speciální pověření, lépe řečeno konkrétní úkol. Byl mu uložen a musel ho splnit. Ale nejdřív všechno pěkně popořádku.

     Ještě dva roky po svém odchodu z Jeseníků jsem byl v myšlenkách často uprostřed onoho nádherného pohoří na severu Moravy. Bydlel jsem sice v myslivně osady Koníkov poblíž Nového Města na Moravě, ale můj duch se často toulával v oblasti Mravenečníku, Dlouhých strání a Vozky, kde jsem kdysi prožil tolik mimořádných setkání s jeleny, kamzíky a tetřevy.

     Ve spojitosti s těmito krásnými vzpomínkami mne jednoho listopadového dne napadlo, že by nebylo k zahození mít doma vyčiněnou kamzičí kůži. Protože jsem se snažil být stále v kontaktu s několika svými přáteli a bývalými kolegy v zeleném, nedalo mi velkou práci zavolat na polesí Sedmidvory, které se nachází ve stejnojmenné části obce Vernířovice.

     Potřeboval jsem mluvit s Laďou Pěnčíkem, svým nezapomenutelným Přítelem, abych ho ve výše uvedené věci poprosil o pomoc. Laďa, který se pro mne stal legendou, už bohužel nežije, ale s oběma jeho dcerami – Magdou a Zdeňkou jsem v kontaktu dodnes.

     Ostatně, všechno na světě má svoji logiku. Má ji i následující příběh o „putovní kamzičí kůži“, která se z pohoří Hrubý Jeseník vydala na cestu až na Českomoravskou vrchovinu. Byla zde svému tehdejšímu majiteli po několik let hmotnou vzpomínkou na dobu, kterou strávil v nádherných končinách, kde pramení severomoravské řeky. Tuto oblast počátkem června 1986 definitivně opustil, aby našel svůj nový domov na Vysočině. Jeho myšlenky však odtud často zalétly až do Pradědovy říše.

***

     Jednoho listopadového dne mi pošta doručila zvláštní balík. Můj přítel Laďa mi v něm zaslal nevyčiněnou kamzičí kůži. Jeden z hostů, který na zmíněném polesí ulovil kamzici, si ji s sebou nevzal a ponechal ji zdejšímu personálu. Zásilka při převzetí již poněkud zapáchala a já se obával, aby dalším oddálením termínu vyčinění neutrpěla nějakou újmu. Kdyby z ní začaly vypadávat chlupy nádherné zimní srsti, mohlo být vše ztraceno.

     Toho dne panovalo nevalné počasí s mlhou. Na cestách ležela poměrně vysoká vrstva rozbředlého sněhu, kterou správa silnic již tradičně nestačila uklízet. V regionu to mělo aktuálně za následek několik dopravních nehod osobních aut. Kromě několika autobusů zajišťujících přepravu dělníků do práce a zpět, byl na zdejších komunikacích klid.

     Telefonicky jsem si odpoledne stihl domluvit návštěvu u jedné starší paní v obci Dlouhé, která uměla dobře činit kůže a byla ochotna se tohoto úkolu zhostit. Obě místa jsou od sebe vzdálena asi patnáct kilometrů a cesty mezi nimi byly toho večera téměř nesjízdné. Pohledecký kopec, s pověstným sedmnáctiprocentním stoupáním ze strany od Koníkova, v zimě nikomu nic neodpustí. Zvláště ne řidičům kamiónové dopravy, co v zimě tak rádi jezdí „rallye letní gumy“ a pak zůstanou „viset“ těsně pod jeho vrcholem, kde blokují dopravu. Jako šoféra jsem si tehdy zjednal svého souseda Rosťu, který byl mistrem volantu. Jeho stará škodovka Š100 s námi vyjela večer, až za tmy. Jen díky mimořádným schopnostem svého majitele doslova „proplavala“ závějemi mokrého sněhu od fořtovny v Koníkově, nežli konečně dorazila do cíle naší cesty. Po krátké domluvě ve věci vyřízení mé objednávky nás znovu čekala ona strastiplná cesta, tentokrát opačným směrem. Šťastně jsme se vrátili a za necelý měsíc jsme si jeli pro vyřízenou zakázku. Kůže byla vyčiněna opravdu kvalitně.

     V myslivně jsem si s ní vyzdobil svůj lovecký pokoj. Nacházel se přes vstupní chodbu naproti ložnici. Za starých časů v něm byla kancelář polesí.

     Pověsil jsem ji na jednu ze zdí této místnosti. Sloužila tu jako podklad pro upevnění staré dekorační pušky, borlice a loveckého tesáku, sloužícího k ceremoniálním účelům.

     Jenže čas pádil dál a já se na konci srpna 1997 vrátil z Koníkova do Třince, svého rodiště. Zabydlel jsem se tehdy v jednopatrovém domě na jižním okraji města a tmavá kamzičí kůže pak po několik let lemovala boční zeď schodiště do prvního patra. Taková nezvyklá ozdoba pochopitelně často provokovala moje návštěvníky k otázkám. Byli neodbytní a stále se mne vyptávali na její původ. Když mne jejich otázky již poněkud obtěžovaly, odpovídal jsem jim, že pochází z čerta. Zlobil mne a tak mi nezbylo, nežli ho vysvléknout z kůže, říkával jsem jim.

     Již na podzim  r. 2006 však nastane další stěhování. Tentokrát to bude jen o necelé dva kilometry, do třinecké části s názvem Kanada. Vzhledem ke komplikovaným podmínkám zdejšího přežívání putuje tentokrát předmětná kůže na půdu domku mé sestry. Zavěšena na starém věšáku tady v málo důstojném prostoru  odpočívala téměř 10 let.

     Je první květnový den a u stavení, kde přechodně bydlíme, zastavuje modrá škodovka. Můj kamarád Jura právě cestuje na Oravu se svou partnerkou Milenou a tradičně mne oba přicházejí pozdravit. Už jsou natěšeni na nekrvavé lovy tetřevů v oblasti, kam civilizace bohudík dosud příliš nepronikla. Tuto dvojici doplňuje jejich drsnosrstý jezevčík Ben, který nesmí chybět na žádné jejich výpravě.

     Pojednou mne napadne, že bych svým hostům mohl udělat radost a dát jim s sebou na cestu originální prezent. A protože nemám nikdy daleko od myšlenky k činu, odbíhám na půdu. Jiřímu jsem před tím samozřejmě neřekl, co pro něho chystám. Jsou už na odjezdu a poněkud spěchají. Svému příteli vrazím do ruky neprůhledný pytel z modrého plastu. Obsahuje nekonvenční dárek, takže dnes „kupuje kočku v pytli“.

     Tak se stalo, že zmíněná kůže končí ve vlastnictví člověka, který si ji snad zaslouží nejvíc. Sám investoval velké množství energie do boje za záchranu jesenického kamzíka, kterému ještě docela nedávno hrozilo vyhubení. Konečně tedy nalezla svoje důstojné místo u krbu v jeho domku, v obci Hlavnice na Opavsku. Ze zmíněného místa je to vzdušnou čarou do obce Vernířovice v Jeseníkách pouhých čtyřicet kilometrů. Se špetkou nadsázky tedy můžeme říci, že i v tomto případě se kruh jejího putování uzavřel.

 

     Ano, všechno na tomto světě má svoji logiku. Ne každý ji však dokáže ve svém okolí  najít a rozpoznat…

 

Tyto stránky jsou originálním produktem autorky, horami, lesy a loveckými chatami posedlé, 
NESLOUŽÍ KE ZPROSTŘEDKOVÁNÍ UBYTOVÁNÍ.

 

Zdeňka Jordanová