Motto: 

 A pokud jsi miloval ženu, nebo zemi, prožil jsi výjimečné štěstí a umřeš-li potom, to už není důležité…                                          

 E. Hemingway

 

     Moje loučení s tetřevy na tokaništi v Pingu pod Vozkou probíhalo od počátku jara roku 1985 nenápadným, chtělo by se říci plíživým způsobem…

    

     V neděli 24. března toho roku jsme si s kamarádem Víťou vyjeli na běžkách na „polomysliveckou túru“ z Červenohorského sedla směrem k Vřesové studánce. Jeli jsme po červeně značeném turistickém chodníku a těsně před Vřesovkou jsme na čerstvém sněhu našli stopy tetřeví slepice. Křížily naši trasu – byly tu pod chodníkem i nad ním a směřovaly nahoru do svahu. Tetřevice se zřejmě šla podívat na vrchol Červené hory. 

     Přejeli jsme na opačnou stranu hřebene a pokračovali dolů až k lovecké chatě Kvedleně, kterou najdete pod Keprníkem už na území tehdejšího lesního závodu Jeseník. Od ní jsme pak vystoupali zpátky do svahu a proťali červeně značený turistický chodník vedoucí na vrchol Keprníku. Následně jsme od tohoto průsečíku sjeli k tokaništi do Pingu pod Vozkou. Našli jsme tu v prašanu množství liščích stop. Byly naprosto čerstvé s viditelnými otisky drápků a oháňky.  

     Pak jsme vystoupali až k vrcholu Vozky. Tady, poblíž vrcholových skalisek, jsme v tradičním popelišti našli stopy tetřeví slepice. Už chvilku předtím jsme je nalezli i poblíž informační tabule s legendou o Vozkovi, umístěné nedaleko vrcholu.    

     Po chvíli pobytu v nejvyšších partiích hory jsme se nakonec rozhodli k opětnému návratu dolů, do pověstného Pingu. Na běžkách je to vcelku snadné. Nejdříve jsme sjeli po turistické cestě vedoucí k Trojmezí až k tabulce označující ochranné pásmo nejbližší jesenické rezervace „Šerák – Keprník“, kde jsme odbočili do porostu po pravé straně cesty. Pokračovali jsme pak přímo ke stromu, na kterém tetřev obvykle tokal. Nemohli jsme se splést, protože byl označen svérázným způsobem. Moji kolegové tu kdysi na jednu ze suchých větví navlékli prázdnou láhev od vypitého tvrdého alkoholu a ta tam zůstala dodnes.

     Je to na „Horní hraně“, jak jsem si kdysi pro svou orientaci nazval první výrazný terénní zlom. Tento terénní tvar vede po vrstevnici na východním úbočí Vozky. Narazíte na něj při sestupu zmíněným úbočím.

     Pokračovali jsme ve sjezdu pod tento zlom a po ujetí necelého sta metrů jsme na sněhu našli podivné obrazce. 

     Byly to čerstvé stopy tetřeví slepice, které tu v bílé sněhové pokrývce tvořily jakési velké „osmičky“, asi pět metrů dlouhé. Rozumujeme nad těmito podivnými obrazci a hlasitě se přitom bavíme. Vtom zaslechneme hřmotné vzlétnutí velkého ptáka. Zřejmě jsme si tu právě zradili tetřeva, nebo jeho družku.

     Od této chvíle už spolu mluvíme jenom šeptem a opatrně sjíždíme porostem po rozmoklém sněhu. Zahlédneme přitom přetahující tetřeví slepici. Slétá dolů, tentokrát bezhlučně, stačím si přitom u ní povšimnout rezavé barvy peří na hrudi, zbytek těla mi připadá šedý. Následuje sjezd do Japonské zahrádky  (1) a návrat na Červenohorské sedlo.

***

     Průzkum terénu provedený na běžkách koncem března, předznamenal sérii mých dalších výletů do masivu Vozky, lépe řečeno k Furmankám (2). Tyto výpravy následovaly téhož roku během měsíců dubna a května. Dlužno poznamenat, že tohoto roku byl u nás letní čas zaveden dnem 25. března, proto veškeré časové údaje obsažené v textu jsou uvedeny již v jednotkách vztažených k tomuto času.

     Ze zmíněného období vybírám několik příběhů k dokreslení atmosféry a okolností, které tyto moje nekrvavé lovecké výpravy provázely. Důvěrná znalost terénu byla při nich nezbytná, protože za tmy a v prostředí občas pozměněném sněhovou nadílkou by to ani jinak nešlo. Samozřejmě jsem přitom využíval i několika svých orientačních bodů, které jsem si nazval po svém.

     Snad nejdůležitějším z nich byla tmavozelená tabulka s nápisem „Rezervace“, která byla doplněna státním znakem. Nacházela se po levé straně žlutě značeného turistického chodníku vedoucího od vrcholu Vozky směrem k Trojmezí. Byla umístěna jen několik desítek metrů  pod místem, kde  zmíněný chodník, vedoucí od holého vrcholu, vstupuje do souvislého lesa. Dala  se najít po levé straně této užší turistické cesty, která tu současně tvořila hranici mezi sousedními lesními závody, Loučná a Hanušovice. Předmětná tabulka zde označovala východní okraj ochranného pásma rezervace „Šerák – Keprník“.

     Naproti ní, hned přes cestu, začínal na svahu obráceném k východu, jakýsi nezřetelný průsek klesající do prořídlých loučenských porostů k dříve zmíněné „Horní hraně“. Zhruba v polovině tohoto průseku byl živý smrk s ulomeným vrškem. Pokračujeme-li dále po spádnici, pak následujících sto metrů pod „Horní hranou“ najdeme „Spodní hranu“. Je to další markantní  terénní předěl a orientační prostředek současně.

     O něco níže pod tímto zlomem přechází strmý svah do jakési miskovité propadliny. Vrstevnicová hrana kopírující okraj zmíněné rokle o přibližně kruhovém půdorysu se v těchto místech svým tvarem podobá koňské podkově. V krátkém prudkém svahu nad tímto osobitým terénním útvarem stál jeden z mála silnějších smrků. Na něm, zejména za větrného počasí, tetřev někdy také tokal. Poněkud níže pak terén tvoří téměř ploché dno zmíněné pomyslné misky s obvodem, který svým tvarem připomíná podkovu. Již po tři století se této lokalitě říká Ping.

***

     Už v pátek 5. dubna večer podnikám namáhavý výstup k Furmankám. Bez sněžnic by to nebylo možné. S těžkým batohem se místy bořím až po kolena. Konečně docházím k cíli. Pohledem pohladím svoje zamilované místo u dvou loveckých chatek a hned si v duchu kladu otázku, zda to není naposled…

     Když jsem tu byl loni 19. května se svou sestrou a den nato s manželkou, netušil jsem, že mému tátovi zbývá už jen půldruhého měsíce života… Ani jsem mu nestihl přehrát svůj nejlepší zvukový záznam toku tetřeva hlušce, tak náhle se to všechno semlelo. Už nikdy ho neuslyší... Jak rád bych se s ním podělil o své lovecké zážitky – nic naplat – nejde to a už to nikdy nepůjde…

     Dnes jsem podcenil sníh. Motorku jsem tradičně zaparkoval na konci asfaltky v místě, kde se Poniklý potok stéká s potokem přitékajícím z východních svahů Černé stráně a pět minut před půl sedmou jsem vyrazil nahoru do svahu. Byla to úmorná cesta. Těžký batoh způsobil, že jsem se bořil do sněhu poměrně hluboko i na sněžnicích. V důsledku toho jsem dorazil k Furmankám až deset minut před devátou. Byl to můj nejhorší čas, vždyť dnešní výstup mi trval skoro dvě a půl hodiny.

     Včera byl podle kalendáře měsíc v úplňku. Pozoroval jsem jeho východ z okna paneláku, když se vyhoupl nad hřeben Mravenečníku pět minut po půl osmé. Tady u Furmanek se dnes večer objevil stříbrný kotouč na obloze až kolem deváté. Visí na nebi někde nad Pingem. Jeho namodralý svit nádherně osvětluje staré horské smrky v okolí chatek. Škoda, že nejsem schopen tu neskutečnou nádheru nafotit. Stojím na zápraží Velké Furmanky a žasnu nad tou krásou…

     Připadám si jako ve snu. Naproti mně, nad hřebenem střechy sousední chatky, svítí na obloze souhvězdí Orionu, dále na nebi je vidět Velký a Malý Vůz. Ani prostředí té nejhonosnější katedrály se co do velebnosti nevyrovná tomu, co mne tu nyní obklopuje…

     Chci si teď uvařit čaj, ale studánka u chaty je dosud pod sněhem. Ještě dneska v poledne jsem spolkl poslední tabletu V-Penicilinu, trápilo mne totiž silné nachlazení s horečkou a od minulé středy do dneška z toho byla nemocenská. Teď, na Furmance, jsem si předepsal jiný lék. Je to horký čaj s třešňovkou. Před chatou naberu do hrnce něco sněhu a snažím se ho rozpustit na rozpálené plotně. Trvalo to, ale dočkal jsem se. Horký čaj s alkoholem mi dělá dobře.

     Je deset hodin a já opět stojím na zápraží chaty. Měsíční svit dopadá na okolí Furmanek. Pruhy měsícem ozářeného sněhu spolu s osvětlenými mohutnými kmeny přestárlých smrků, to je výjev jako z pohádky. Silně mi připomíná jednu z perokreseb německého malíře. Jmenoval se Karl Lotze a dovedl touto technikou mistrně zobrazit lesní prostředí v okolí liščího újediště za měsíční noci. K dokonalé podobnosti s tímto obrázkem tu snad chybí už jen silueta rezavé kmotry, plížící se po sněhu…     

     Souhvězdí Orionu se teď posunulo po obloze o něco níže a právě tečuje hřeben střechy sousední Malé Furmanky. Stojím tu v tom tichu a naslouchám zvukům nočního lesa. Panuje bezvětří, tady tolik vzácné. Z velké dálky pojednou zaslechnu zvuk projíždějícího auta. Je to k neuvěření, že sem dolehl z několikakilometrové vzdálenosti, ale noc je kouzelnice a Příroda je mocná… Je tři čtvrtě na jedenáct a já se vracím do chaty.

     Sedím u hrubě opracovaného stolu a ve světle petrolejky přemítám. Vypravil jsem se za tetřevy letos tak extrémně brzy proto, že v posledních dnech mimořádně rychle taje sníh. Dole v Loučné bylo při mém odjezdu devatenáct stupňů nad nulou. Na slunci muselo být pochopitelně tepleji. Sněhu ubývá velkým tempem. I tady, v okolí Furmanek, jsou vidět kolem smrkových kmenů odtátá „kola“. Jsem nesmírně zvědav, zda se zítra ozve tokající kohout. Nejdříve to bylo 11. dubna. Jsou to už čtyři roky a stalo se tak na tokaništi poblíž turistické chaty Alfrédky. Bude tento rekord zítra překonán? Ozve se kohout, nebo se neozve vůbec? 

     Měsíční kotouč je dosud nízko nad obzorem a kreslí teď dlouhé stíny smrků i sousední chatky. Prozařuje už i koruny zcela suchých stromů v okolí. Je něco po jedenácté, venku je stále nádherně. Měsíc už je v průseku směrem k lovecké chatě Vilibaldce. Stíny vržené měsíčním světlem jsou stále dlouhé. Stříbrný disk je čistý, bez takzvaného kola. Dopadající světlo je tak intenzivní, že se místy zrcadlí v uličkách mezi okolními stromy na povrchu zledovatělého sněhu. Ještě by se to koukalo, ale půjdu spát…

***

     Budík nekompromisně zazvoní dvacet minut před čtvrtou. Je krátce po této hodině a já se pomalu štrachám porostem do svahu nad Velkou Furmankou. Nespěchám, mám ještě dost času.

     Měsíc nádherně svítí, i teď vrhají okolní stromy dlouhé stíny. Při pohledu nazpět, dolů po svahu, „stojí“ stříbrný kotouč nad levou polovinou střechy Malé Furmanky. Je velmi teplo. Právě docházím k rozcestníku na hřebínku nad Furmankami, když v tom si uvědomím, že s sebou nemám triedr. Kameru i prošívanou bundu proto rychle odkládám na sníh a spěchám zpátky dolů svahem.

     Na chatě si rychle vysvlékám teplé prádlo, chvatem beru lovecký dalekohled a už opět svižně stoupám zpátky na Vozku. Vrcholového skaliska dosahuji několik minut po páté. Obloha nad východním obzorem se právě zbarvuje mírně do fialova.

     Procházím teď mezerou mezi dvěma největšími vrcholovými skalisky a následně scházím po žlutě značené turistické trase směrem k Trojmezí. Ve čtvrt na šest jsem u značky „Rezervace“. Vstupuji do porostu napravo od turistické cesty a pomalu scházím svahem k tokaništi. Dnes ráno tu přece jen trochu fouká. K chůzi využívám občasných poryvů větru. Snad aspoň částečně překryjí zvuky, které při pohybu v terénu nechtě působím.

     Kousek nad „Horní hranou“, kde je tokaniště, zaslechnu nezřetelně zvuk připomínající broušení. Mám nyní dojem, jakoby přicházel shora, od vrcholu Vozky. Vracím se tedy kousek nazpět, proti svahu. Kohouta tu však hledám bezvýsledně, byla to halucinace. Otáčím se proto o sto osmdesát stupňů a scházím zpátky, níže do Pingu. Ani tady však hlušec netoká. Dnešního rána jsem zkrátka tokajícího tetřeva nezaslechl.

     Smiřuji se s neúspěchem a rozhoduji se k návratu. Stoupám teď po žlutě značené turistické cestičce vedoucí od Trojmezí k vrcholu Vozky a cestou si povšimnu stop hlušce přímo na ní. Nacházím je až v téměř bezlesém vrcholovém úseku nedaleko turistické informační tabule s textem o legendárním Vozkovi. Roste tu asi desetimetrový smrk, jehož spodní větve mají zajímavý tvar.

     Větvičky tohoto jedince tvoří po obvodu stromu do výše necelého metru nad zemí jakýsi val. Ten mi svým tvarem silně připomíná rukávník neboli štucl, který byl užíván ženami v devatenáctém století. Čerstvé stopy kohouta prozrazují, že tu byl ozobávat jehličí. Je s podivem, že si tetřeví zvěř vždycky oblíbí konkrétní smrk, kterému pak jakožto zdroji zimní potravy dává přednost před ostatními stromy stejného druhu.

     Můj přítel Jiří (bývalý polesný někdejšího polesí Anenské Hory) tyto „vyvolence“ mezi smrky kdysi pojmenoval termínem „zákuskové stromy“. Sleduje je v okolí Vozky už dvacet let. Ještě musím poznamenat, že se tu jednalo o odrostlý smrk, jehož jehličí tetřev uždiboval už ve stadiu kultury. Nezbývá mi, než připustit, že vyvolený jedinec měl pro tetřeví zvěř přece jen chutnější jehličí, než ostatní smrky v okolí...

     Z tohoto nejvyššího místa nad Furmankami je nádherný kruhový rozhled. Pozoruji odsud dalekohledem čerstvé paseky podél Osmičkové cesty. Dobře vidím i chatu Rudolfku ve svahu Černé stráně, která nyní stojí prakticky na holině. Přitom ještě nedávno byla tato lovecká bouda jakoby zašitá v hlubokém hvozdu. Inu rozsáhlé kůrovcové těžby se projevily i tady. Sestupuji hřebenovým průsekem od vrcholu Vozky k Furmankám a je mi smutno. Všude kolem vidím usychající smrky, které na konci noci vidět nebyly. Halila je milosrdná tma…

***

     Na přelomu dubna a května pobývám na Velké Furmance několik dní v celku. Jako kdybych cítil ve vzduchu, že je to v tomto posvátném prostředí moje poslední „tetřevářská sezóna“, konečná mé zdejší mise...

     Beru si dovolenou a pobyt na lovecké chatě si předplácím na dlouhou dobu dopředu. Tak se stane, že na Velké Furmance pobývám v období tetřevího toku i ve všední den. Do Loučné, kde bydlím v paneláku, zajíždím jen zcela výjimečně. Tak tomu bylo například i ve středu prvního května, kdy jsem musel v našem paneláku mimořádně zastoupit našeho placeného topiče. Samozřejmě se mi to nehodilo, ale nic naplat…

     Odpoledne však už znovu vyrážím do hor na své Jawě 250. Zastavuji v osadě Anenské Hory a parkuji tu svůj motocykl u mého přítele Jirky. Na jeho radu tu počkám na osobní auto svého kolegy Milana.

      Ten konečně přijíždí s kamarádem Víťou svojí ojetou škodovkou Š1000 MB. Přisedám, a hned pokračujeme k cíli dvaceticentimetrovou vrstvou čerstvého sněhu. Před námi je úsek několika kilometrů, ale snaha o jeho překonání  se nám nečekaně protáhne na  celou hodinu. Auto zlobí, jeho motor vynechává a místy ho musíme tlačit. Jako naschvál nás to potká v etapě nejprudšího stoupání lesní cesty. Po překonání mnohého příkoří konečně parkujeme nespolehlivé auto u pramene na konci asfaltky. 

     V sedm večer vyrážíme do svahu směrem k Furmance. Sněhová pokrývka je čím dál vyšší, navíc se stromů kape a k tomu mrholí. Teprve ve tři čtvrtě na devět jsme konečně u Furmanek, kde leží asi půl metru vysoká vrstva nového sněhu. Do Velké Furmanky vstupujeme zcela promočeni. Následuje topení, sušení svršků, vaření a pochopitelně „léčba“ osvědčenou medicínou, kterou je pro ten dnešní večer Prostějovská režná.

***

     Dalšího dne ráno mne budík vyžene z postele už ve tři čtvrtě na tři. Z chaty vyrážíme o půl čtvrté. Ve šlapání stopy se střídáme všichni tři. Ještě, že s sebou máme sněžnice, bez nich by to dnes opravdu nešlo. I přesto je naše ranní putování velmi namáhavé.

     Tentokrát jdeme na tokaniště zkratkou, obcházíme přitom vrchol Vozky zprava. Fouká jen slabý vítr. Nacházíme vrstevnicový chodník a pokračujeme po něm. Zanedlouho protínáme zeleně značený turistický chodník vedoucí doleva nahoru k vrcholu hory a pokračujeme v chůzi. Pak trochu bloudíme. Nemůžeme se totiž za tmy v tom množství nového sněhu, který je na stromech, dost dobře zorientovat. Obtížně tu rozlišujeme hranici dvou porostů, která nás má dovést k tokaništi. V půlmetrové vrstvě nového sněhu se boříme i na sněžnicích. Ještě ke všemu začíná sněžit.

     Nacházíme se sice nad tokaništěm, ale kromě hučení větru, vrzání stromů a bubnování krupiček sněhu na naše zimní bundy, tu neslyšíme zhola nic. Pojednou mám dojem, jako bych zaslechl broušení, ale jen velmi slabě. Nicméně scházím o kousek níž a mám pocit, že se to opakovalo…  

     Naše další snaha pokračovat v cestě na tokaniště ztrácí smysl. Vše přehlušuje hučení větru a nepřetržité bubnování sněhových krupiček. Nakonec se rozhodneme k návratu do chaty. Ve stopách sněžnic nám to jde zpátky přece jen o něco snadněji. Na chatě si sbalíme věci a asi v devět hodin dopoledne odcházíme.

***

     Uplynul týden a je tu středa 8. května. Jedeme na Furmanku s Láďou. On svým Žigulíkem, já na motocyklu. Oba parkujeme na konci asfaltky. K Furmankám vyrážíme asi deset minut po sedmé večer. Výstup nám trvá něco málo přes hodinu.

     Konečně jsme na chatě. Známe se s Láďou už celé desetiletí. Je ode mne starší o celých čtyřiadvacet let, mohl bych tedy být jeho synem. Hned po mém nástupu do Loučné mi nabídl tykání, čehož si velmi vážím. Pojí nás mnohé společné zájmy, tedy nejen myslivost. Oceňuji, že se mne kdysi ujal a spolu s Jirkou se mne snažili zasvětit do tajů života tetřeví zvěře, které se z knížek vyčíst nedají. Mnohokrát mne s sebou vzal na tetřeví tokaniště poblíž Alfrédky, kam jezdíval svým osobním autem. Toto tokaniště však roku 1983 definitivně zaniklo. Od té doby jsem se snažil Láďovi jeho dřívější zásluhy v dobrém oplatit tím, že jsem ho brával s sebou na tokaniště pod Vozkou. Vždyť co může být pro žáka větším zadostiučiněním nežli to, že může být průvodcem svému mistrovi?

     Sedíme u stolu v potemnělé kuchyni Velké Furmanky a petrolejka nám přisvěcuje nažloutlým světlem. Konzumujeme chutné klobásky z nutrie a popíjíme čaj s rumem. Dnes je významný večer. Přesně před čtyřiceti lety skončila druhá světová válka. Láďa zavzpomíná na tyto vzdálené časy. Vykládá mi, jak se na konci války jako dvacetiletý mladík dostal do Brna k organizaci Luftschutz. Musel tu odklízet trosky po náletech a vyprošťovat raněné. Stále si pamatuje na dítě, kterému po zranění visela hlavička na kousku kůže a jeho maminka ho tolik prosila, aby je zachránil… Zběhl odtud domů, do rodných Morkovic na Kroměřížsku.  Navázal tu spolupráci s místními partyzány a následně při této činnosti málem přišel o život. Nezapomenutelné Láďovo vyprávění tehdy skončilo až půl hodiny před půlnocí…

***

     Dalšího dne ráno vyrážíme z chaty deset minut před půl čtvrtou a po třiceti minutách chůze už stojíme u tabulky „Rezervace“.  Je jasno, svítí hvězdy i couvající měsíc. Jediné, co nám může vadit je to, že fouká nárazový vítr. Pět minut po čtvrté začínáme sestupovat k tokaništi prolukou mezi stromy. Teprve u živého smrku s ulomeným vrškem něco zaslechneme, ale zatím jen velmi slabě. Opatrně pokračujeme v sestupu prořídlým porostem níž po svahu až konečně zřetelně uslyšíme charakteristický zvuk broušení. Dosud jsme však neslyšeli žádný výlusk, takže přiskakovat ještě nemůžeme.

     Kohouta je slyšet jen velmi slabě. Jednak dělá během toku pomlky a jednak jsou jeho verše přehlušovány závany větru, které jednotlivé sloky svatební písně strhávají. Snažíme se sestoupit po svahu níž, do jeho blízkosti.  Pojednou si povšimneme, že se právě nacházíme asi sto metrů pod „Horní hranou“, tedy v místech, kde obvykle toká. Hlušec s přestávkami pokračuje v toku. Už slyšíme i jeho pukání, je teď asi čtyřicet metrů pod naším stanovištěm. Vyčkáváme tu na další vývoj situace.

     Je deset minut před pátou, když tu pojednou se kohout zvedá a nezrazen odlétá dolů do Pingu za svými družkami. Sestupujeme ještě kousek níže a pak po vrstevnici přecházíme  prameništěm Hučivé Desné. Od zdrojnic zmíněné říčky pak nastupujeme svoji zpáteční cestu.

     Sníh v tokaništi je poset množstvím nových stop tetřeví zvěře. Je tady čerstvá stopa tetřeví slepice z dnešního rána a jsou tu i stopy kohouta ze včerejšího dne a starší. Musím poznamenat, že tu dosud leží souvislá vrstva sněhu vysoká dvacet až třicet centimetrů. Je dosud pevná, a na většině zasněžené plochy nás unese, takže se neboříme. V bezprostřední blízkosti kmenů stojících stromů si tu však povšimneme změn. V posledním období již kolem nich stačila odtát kola sněhu až na hrabanku. To je neklamná známka toho, že tetřeví slepice brzy započnou se snůškou.

     Od prameniště Hučivé Desné, pro které se vžil místní název Ping, vystupujeme nyní do svahu, abychom se dostali zpátky na Vozku. Postupujeme nejdřív nejkratší cestou ke spojnici vedoucí z Vozky na Trojmezí. Tu tvoří žlutě značený turistický chodník, který konečně protínáme. Od tohoto průsečíku je to k tabulce „Rezervace“ umístěné blíže k Vozkovi ještě asi půl kilometru.

     Na tomto úseku, po celé jeho délce, vidíme množství čerstvých stop tetřeví zvěře pocházejících z dnešního rána. Lemují turisticky značenou cestu z její východní strany, tedy ze strany náležející lesnímu závodu Loučná. Jiné stopy téže zvěře předmětnou cestu protínají a vedou na její opačnou stranu. Ta již přináleží lesnímu závodu Hanušovice, ale zmíněné stopy se odsud kupodivu vracejí zpět. Na základě nich docházíme k závěru, že v tomto ročním období a navíc při vyjasnění, musel kohout dnešního rána tokat už před čtvrtou hodinou ranní.

     Je až neuvěřitelné jakým tempem v posledních dnech ubývá sněhu. Vždyť ještě před týdnem ho bylo v tokaništi po kolena. Teplé počasí (dole v Loučné byly naměřeny teploty kolem dvaceti stupňů nad nulou) a déšť udělaly svoje. Nakonec, včera večer jsme stoupali k Furmankám chodníkem, z něhož sníh už odtál a kousek před cílem naší cesty jsme narazili už jenom na jeho zbytky. Také průsek vedoucí ze Spáleného vrchu na Vozku je už místy holý.

     Přicházíme k chatkám a po krátkém občerstvení se pro dnešek loučíme. Láďa odchází ke svému autu dolů do údolí. Znovu jsem osaměl. Chvilku štípu dřevo, pak ještě něco málo jím a zatopím ve vychladlých kamnech. Kolem deváté hodiny dopoledne se u mne přihlásil spánek. Nebráním se mu, zalézám do spacáku a probouzím se asi ve dvě hodiny odpoledne. Usednu ke stolu a začínám do loveckého deníku psát tyto řádky. Úzkým okénkem proniká dovnitř jen málo světla, ale musí mi to stačit.

     Počasí tady v horách je velmi proměnlivé. Už za necelou hodinu začne venku mrholit. Toto mžení přejde zakrátko v  prudký liják, který však trvá jen asi patnáct minut. Hustý déšť pak přechází  znovu v mrholení. Je těsně před půl čtvrtou, když mezi mraky prosvitne slunce. Vycházím ven a dám se do štípání sukatých špalků. Zahřejí mne vlastně dvakrát. Poprvé teď, když je štípu, a podruhé, až s nimi zatopím v kamnech.

     V myšlenkách se na chvilku vracím k zážitkům z dnešního rána. Musím poznamenat, že náš ranní úspěch lze považovat za vrcholný výkon. Vždyť jsme našli tokajícího kohouta, kterého bylo při toku slyšet jen minimálně a to už je panečku něco...

     Celý den jsem žil v naději, že mne na chatě navštíví můj přítel Martin, nebo aspoň Jura s manželkou. Nedočkal jsem se jich a musím říci, že dnešek strávený na chatě sólo byl zatraceně dlouhý. Jdu spát už v devět večer, protože bez tranzistorového rádia se samota snáší podstatně hůř…

***

     Nazítří, 10. května se probouzím bez budíku už ve dvě hodiny po půlnoci. Převaluji se v posteli ještě půl hodiny a vstávám až po jeho zazvonění. Pět minut po třetí vyrážím z chaty a ve tři čtvrtě na čtyři jsem na Vozkovi. Pro jistotu jsem si s sebou vzal sněžnice a udělal jsem dobře. Místy jsem se totiž bořil do sněhu.

     Na nejvyšším bodě však nespěchám. Chci si tu aspoň na chvilku vychutnat atmosféru chvíle. Je bezvětří, jasno, svítí hvězdy – nádherné ráno. Z vrcholu Vozky jsou vidět světla obce Loučná nad Desnou. Televizní věž na Pradědu září červenými světly uspořádanými do třech prstenců nad sebou. Ve spodní části věže svítí zářivky tamního bufetu.

     Mám nyní v úmyslu sejít k tokaništi tradičně porostem od značky „Rezervace“, která je od vrcholu Vozky jen coby kamenem dohodil. Proto už za pět minut čtyři zahajuji sestup mírným svahem. Hned na počátku tohoto manévru mám dojem, že jsem zaslechl broušení. Zvuky se ke mně donesly jakoby odněkud z horní strany, tedy z míst, odkud jsem přišel. Jedná se o porost, který leží těsně u hranice s naším lesním závodem, ale patří již hanušovickým sousedům.

     Po chvilce pauzy v pomalém sestupu pokračuji. Pojednou mám opět pocit, že jsem zaslechl broušení. Byl jsem si jist, že se dnes snadno dostanu k tokajícímu kohoutovi, ale ouha…

     Sestupuji k zelenému smrku s ulomeným vrškem, odkud jsem tokajícího kohouta víckrát slyšel už velmi zřetelně. Dneska to však neplatí. Tok hlušce nezaslechnu ani tady. Dále napínám sluch, abych zaslechl vytoužené zvuky. Přitom si v tom tichu povšimnu, že mne ruší dokonce i kapání vody se stromů.

     Sestupuji až na „Horní hranu“ a čeká mne tu velké překvapení. Neplánovaně se tu setkávám se svými dvěma přáteli. Je to Láďa a Jarek, kteří tentokrát vynechali Furmanky, jakožto nocležiště a základnu k cestě za kohoutem. Dnešního rána přišli na tokaniště pěšky až z Červenohorského sedla, kde zaparkovali auto. Dovídám se od nich, že tetřeva během tohoto rána zatím také ještě neviděli. 

     Po kratičké poradě se rozdělujeme do jakési „vrstevnicové rojnice“. Využíváme toho, že jsme tentokrát tři a začíná pátrací akce po tokajícím hlušci.

     Láďa při tomto nezvyklém manévru postupuje úbočím Vozky po „Horní hraně“. Potichu se přesunuje, obrazně řečeno ve vodorovné rovině, západním směrem. Směřuje tak téměř kolmo k hraničnímu průseku mezi lesními závody Hanušovice a Loučná, po němž vede žlutě značená turistická cesta. O něco výše nad ním postupuji stejným směrem po vrstevnici já. Jarek postupuje svahem po horizontále ještě o pár výškových metrů nade mnou, tedy z naší trojice nejvýš.

     Společný sraz po ukončení akce jsme si všichni tři domluvili na vrcholu Vozky. Dohodli jsme se, že kdyby někdo z nás narazil na tokajícího tetřeva, zapíská  ve fázi broušení na prsty, aby ostatní mohli přiskákat za ním.

     Ani Jarek, ani já, jsme během této zvláštní akce tokání tetřeva nezaslechli. Oba jsme přitom dodrželi to, na čem jsme se předtím dohodli. Náš postup východním úbočím Vozky směrem k západu očekávané ovoce bohužel nepřinesl. Nakonec jsme, pochopitelně každý zvlášť, vyšli z porostu na žlutě značené turistické cestě, nedaleko tabulky s nápisem „Rezervace“.

     Nyní se ještě spolu zajdeme podívat kousek na území hanušovických sousedů, ale bezvýsledně, tokání tetřeva tu neuslyšíme. Přichází pátá a všude už je plno ptačího zpěvu. Společně teď po turistické trase beze spěchu stoupáme k vrcholovému skalisku. Čekáme tu na Láďu, a mně je krajně podezřelé, že dosud nepřišel...

     Je tři čtvrtě na šest, když dlouho očekávaný nestor konečně přichází. Je dosud pln čerstvých dojmů a hned nám začne barvitě líčit svůj nedávný zážitek s kohoutem. Brečel bych, když nám vypráví, jak přiskákal k tetřevovi, který tentokrát tokal až dole v Pingu. Bylo to až po páté hodině, tedy za plného světla. Hlušec v té době již tokal na zemi a při tomto rituálu by se ho dalo snadno nafilmovat.

     Ve stejnou dobu jsme s Jarkem netrpělivě očekávali našeho přítele na vrcholu Vozky. Láďa prý během toku vždy při broušení pískal na prsty jako o život. Tetřevovi to nevadilo a tokal dál. My jsme však, stejně jako hlušec, jeho pískání neslyšeli. Vždyť vzdálenost, která nás od něj dělila, byla téměř půlkilometrová…

     Všichni tři se pak společně jdeme podívat zpátky dolů do Pingu, který byl dějištěm dnešního dramatu. Prohlížíme si tu čerstvé tetřeví stopy a následně se zde loučíme. Jarek s Láďou odsud scházejí k Trojmezí a pokračují zpátky na Červenohorské sedlo. Čeká tam na ně Láďovo auto, kterým se následně vrátí do civilizace. Při loučení se od nich ještě dovídám, že ráno jim pěší cesta na tokaniště trvala dvě hodiny.

***

     Jedenáctého května v šest hodin večer opět parkuji svůj motocykl nad brodem na konci asfaltky v závěru údolí Anenské hory. K chatkám dorazím po sedmé hodině. Cestou do svahu jsem ve spodní části trasy nečekaně našel dámské hodinky značky „Chaika“. Nejdou, mají roztržený náramek a zarosené sklíčko. Majitelka o ně nejspíš přišla při pádu na běžkách.

     Dlužno dodat, že dnešní den byl mimořádně teplý. Rtuť teploměru vystoupila v Loučné kolem poledne na neuvěřitelných čtyřiadvacet stupňů. Lidé si tu na svých zahrádkách užívali sluníčka, oděni pouze do plavek. Odpoledne se však zvedl vítr a poněkud se ochladilo. U Furmanek je dnes večer dusno a obloha se zatahuje. Kolem osmé se trochu vyjasňuje a vane mírný vítr. Po lehké večeři zalezu do spacáku už ve čtvrt na jedenáct.

***

     Nazítří ráno mne budík neúprosně probouzí do reality už o půl třetí. Vypnu jeho zvonění a ještě dalších deset minut lenoším v posteli potmě. Konečně vstávám a otvírám vstupní dveře Velké Furmanky. Venku je mlha. Není sice hustá, ale stačí k tomu, aby se nedalo filmovat.

     Ve čtvrt na čtyři vycházím z chatky. Nahoře, na křižovatce chodníčku vedoucího od Furmanek k hřebenovému průseku směřujícímu na Vozku málem zabloudím. Zkracování cesty hned na počátku trasy se mi tu dnes málem nevyplatilo. V případě krátkého bloudění by se mi i desetiminutové zdržení mohlo vymstít. Hlušec totiž se začátkem toku nepočká a jakmile jeho sotva slyšitelný hlas zanikne v hlasitém švitoření lindušek, může být vše ztraceno a kohout se pak nedá najít. Tuto nepříjemnou zkušenost už mám za sebou. Pokračuji v chůzi a na průseku k Vozkovi nacházím stopy kamzíka.

     Mokrý sníh je těžký, při chůzi se bořím i přesto, že tudy procházím na sněžnicích. Jsou to oválné sněžnice norského vzoru. Bez nich si tyto výpravy za tajemným pěvcem horských lesů už nedovedu představit. Těsně pod Vozkou odbočuji z průseku doprava a obcházím jeho vrchol. Zakrátko nato scházím k tokaništi.

     Je deset minut po čtvrté, když dnes poprvé zaslechnu tokat kohouta. Jeho hlasové projevy jsou tentokrát málo zřetelné, musím za ním po svahu dolů. Nespěchám a pro všechny případy si cestou připravuji kameru.

     Hlušec dnes toká na suchém smrku s částečně opadanou kůrou. Jsem od něho odhadem pouhých patnáct až dvacet metrů daleko a sleduji ho se zatajeným dechem. Deset minut po půl páté hřmotně vzlétne a odlétá dolů do Pingu.

     Vzápětí po přistání nezrazen pokračuje v toku. Slyším ho, jak v milostném roztoužení poletuje po zemi. Ale nejen to, podruhé v životě slyším, jak bezprostředně po klepání  vynechává trylek, výlusk i broušení a místo těchto obvyklých veršů zařazuje do svého hlasového projevu ostré skřípavé zvuky. Jeho tok poslouchám asi deset minut. Snažím se přitom lokalizovat strom, na kterém tokal před odletem. Docházím k závěru, že je to tentýž smrk, na kterém tokal už před dvěma týdny.

     Rozhoduji se k návratu a už zakrátko stoupám nezřetelnou uličkou kolem živého smrku s uraženým vrškem. Pojednou zaslechnu zvuk přicházející ze svahu nade mnou. Mohlo by to být broušení dalšího tetřeva. Zvuky přicházejí z míst, kde dnes ráno tokal hlušec, který pak slétl dolů do Pingu. Mlha se na chvilku protrhne a nade mnou je pojednou vidět azurově modrá obloha.

     Přicházím ke stromu, na kterém dnešního rána kohout tokal. Je to souše s hustým ovětvením a s částečně opadanou kůrou. Nacházím jeho trus i na suchých větvích tohoto sucharu. Jedná se o čerstvou smolu – což je výměšek jeho slepého střeva. Vracím se nyní nazpět k vrcholu Vozky a po vlastních stopách z dnešního rána obcházím vrcholové skalisko. Teprve teď mi dochází, jak hluboko do Pingu jsem dnešního rána sešel... 

     Vrátil jsem se k chatkám a na zápraží Velké Furmanky teď provádím rekapitulaci zážitků z dnešního rána. Ještě se v čerstvých vzpomínkách vracím k oněm skřípavým zvukům, kterými se kohout nedávno ozýval. Vydával je nikoli na stromě, ale až na zemi, kde pokračoval v toku poté, co slétl se stromu do Pingu.

     Po přistání byl ode mne daleko, takže jsem na něj během této fáze toku neviděl. Avšak podle periodicky se opakujících zřetelných zvuků vznikajících třením perutí o povrch sněhu při každém mezipřistání, je možno usoudit, že již nepochybně tokal na zemi.

     Dnes jsem tyto vrzavé hlasové projevy tetřeva slyšel podruhé v životě, poprvé to bylo loni 20. května. Tehdy jsem takto „skřípajícího“ hlušce pozoroval se svou ženou  na krátkou vzdálenost ve stejné části tokaniště. I tenkrát se jednalo o tok kohouta na zemi.

     Předevčírem slyšel stejné zvuky vydávané hlušcem na tokaništi v Pingu můj přítel Láďa. Tvrdil mi, že je tetřev vydává vzácně, ale že to nebylo poprvé, co je slyšel.  Je docela pravděpodobné, že jeho kohout, ke kterému před dvěma dny přiskákal a ten můj, z dnešního rána, je jeden a týž pták. Tomu loňskému, kterého jsme pozorovali s manželkou, chybělo na pravé straně tatrče ocasní pero. Ten dnešní kohout měl tatrč bez mezery, jenže to ještě o ničem  nesvědčí. Mohl to být stejný hlušec jako ten z loňského roku a pero chybějící v tatrči mu mohlo za tu dobu dorůst.

     Faktem je, že „skřípající“ tetřev z loňského roku byl již starý kohout, jak jsem tehdy usoudil podle  zarovnaných konců jeho ocasních per. Nutno ještě dodat, že tyto ostré vrzavé zvuky vydával dnes ráno bezprostředně po pukání, takže trylek, výlusk i broušení přitom vynechával. To udělal několikrát za sebou a pak pokračoval v normálním toku včetně broušení. Po chvíli svoji píseň opět proložil skřípáním.

    

     Zde poznamenávám, že teprve po letech jsem se od kolegy ze Šumavy dozvěděl, že tamní lesníci mají pro tyto zvláštní zvuky svoje označení. Říkají jim „zbrojení“ – takže tokající kohout „zbrojí“. Toto označení se mi docela zamlouvá. Vždyť skřípat mohou například vrata od stodoly, k černému rytíři se výraz „zbrojení“ přece jen více hodí...

 

     Uzavřel jsem rekapitulaci událostí dnešního rána a přesunuji se zpět do civilizace. Sjíždím na motorce do údolí a jdu se na několik hodin prospat. To v tuto dobu potřebuji ze všeho nejvíc.

     Čas, určený k odpočinku, rychle uplynul a je tu opět večer. O půl sedmé přijíždí za mnou Jarek. Má zpoždění, byli jsme domluveni na půl šestou. Parkuje svoje auto u našeho paneláku a už zanedlouho oba vyjíždíme na mé motorce do hor.

     K chatkám přicházíme po osmé hodině večer. Je jasná noc, na obloze svítí hvězdy. Dlouho si povídáme a půl hodiny před půlnocí konečně jdeme spát.

***

     Je časné ráno 13. května. Po krátké snídani vyrážíme s Jarkem z Velké Furmanky už ve čtvrt na čtyři. Oba si v ruce neseme sněžnice, které si připínáme až na hřebenovém průseku k Vozkovi. Dnes jdeme do tokaniště zkratkou, obcházíme vrchol Vozky zprava. Už pět minut před čtvrtou slyším tokat kohouta na „Spodní hraně“. I dnes ráno se ozývá na stejném místě, jako včera. Beze spěchu si oblékám svetr. Zjišťujeme, že zhruba tři čtvrtiny plochy tokaniště jsou dosud pod sněhem.

     Hlušce teď slyšíme poměrně zřetelně. Na cestu nám přisvěcuje pomerančově zbarvený srpek couvajícího měsíce. Tetřev teď přestal tokat, odmlčel se. S přestávkami postupujeme na sněžnicích stále blíž a blíž. Využíváme k tomu poryvů větru, bez jejichž zvukového překrytí  by to nešlo.

     Zakrátko stojíme pod stromem, kde včera tokal. Čekáme tu bez hnutí snad deset minut. Kousek od nás se ozývá jakési klepání, ale vypadá to spíš na to, že ho působí vítr, nikoli tetřev. Tiše tu vyčkáváme bez pohybu dalších deset minut, pak vyrážíme k opatrnému pochodu po horním okraji „Spodní hrany“.

     Jen co uděláme několik kroků, ve vzdálenosti deseti metrů od nás hřmotně vzlétne velký pták a slétá dolů do Pingu. Sice jsme ho nezahlédli, ale byl to určitě hlušec, který prostě netokal. Hned nato zaslechneme ve svahu nad sebou několikrát se opakující zřetelné broušení jiného kohouta!! Tento zvuk se k nám donesl přibližně z „Horní hrany“. Závěr z tohoto zjištění je jasný. Dnešního rána jsou v tokaništi přítomni nejméně dva hlušci…

     Snažíme se teď přiskakovat proti svahu ke kohoutovi na „Horní hraně“, jenže bezvýsledně, odmlčel se. Znovu scházíme svahem dolů a procházíme celým Pingem, legendárním prameništěm Hučivé Desné. Docházíme až do míst, kde náš přítel Láďa pozoroval kohouta před třemi dny. Šlo o hlušce, který sletěl se stromu a pokračoval zde v toku na zemi.

     Dnešního rána jsme v tokaništi zaznamenali občasné poryvy větru, přitom bylo dosti jasno. Vane teplý vítr a sníh nám doslova mizí před očima. Bez sněžnic bychom na tom byli dneska hodně špatně, rozměklý sníh by naši váhu neunesl.

     Ani na „Láďově tokaništi“ jsme však dnešního rána hlušce nezahlédli. Vracíme se tedy k chatkám. Podle všech známek tok tetřevů pro letošní rok skončil. Zbývá nám uklidit chatu, sbalit si věci a vyrazit na cestu domů.

     Je kouřmo, takže nemá význam, abych zůstal na Velké Furmance a fotil v sutích cestou k lovecké chatě Vilibaldce, jak jsem to měl původně v úmyslu.

     Shrnujeme s Jarkem naše poslední zážitky. Usuzujeme na to, že teplé počasí posledních dnů konec toku urychlilo. Dnešního rána se to zřetelně projevilo nepravidelností toku a jeho vynecháváním u obou tokajících kohoutů. Docházíme k závěru, že pro letošní rok tetřeví tok skončil.

 

     Jaro roku 1985 bych mohl co do četnosti výprav za tetřevem nazvat tetřevářskými orgiemi, to je pravda. Současně jsem však přitom míval vtíravý pocit, jakoby se ke mně občas z velké dálky donesl zvuk umíráčku tetřevům. Nebylo možné pohybovat se v jejich přirozeném prostředí a nevidět přitom hynoucí okolní přírodu…

     V následujícím roce jsem vyměnil horské lesy Jeseníků za lesy Žďárských vrchů, kde jsem pak strávil dlouhých jedenáct let. Od té doby uplynulo už třiadvacet jar. Mezitím se mnohé změnilo jak ve společnosti, tak v lesnictví. I okolí Furmanek doznalo změn k nepoznání. Odumírající stromy uschly a byly vytěženy. Vznikla tu rozsáhlá síť nových lesních cest. Čerstvé holiny byly zalesněny a dnes je pokrývají plochy zdravých lesních kultur. Jenom tetřeví zvěř se neuzdravila, vymizela. Bůh suď, zda se do těchto končin ještě někdy vrátí…                           

                                                                                                    

(1) úsek horního toku Hučivé Desné s malými kaskádami

(2) lovecké chaty – Malá a Velká Furmanka

 

Povídka uvedena se souhlasem jejího autora Pavla Sztwiertni.

Tyto stránky jsou originálním produktem autorky, horami, lesy a loveckými chatami posedlé, 
NESLOUŽÍ KE ZPROSTŘEDKOVÁNÍ UBYTOVÁNÍ.
Zprostředkovatelem ubytování na chatách ve svém vlastnictví jsou Arcibiskupské lesy a statky Olomouc s.r.o. Více informací zde: eshop.alsol.cz/

Vytvořeno službou Webnode