Lovecká chata Silonka :: Lovecké chaty v Jeseníkách

Lovecké chaty > Články > Lovecká chata Silonka

Silonka. Kdo by loveckou chatu pod tímto názvem hledal na turistické mapě, činil by tak marně. Její původní název totiž zněl Chata Jiřího. Na Silonku si ji, podle záznamu v kronice chaty, přejmenovali návštěvníci v roce 1946. V zápise stojí: „Dnes v noci jedné z přítomných dam shořela silonka. Rozhodli jsme se na památku tak bolavé ztráty Chatu Jiřího přejmenovat na Silonku." Možná to tak bylo, možná ne. Dámské punčochy ze silonu byly tehdy velikou módou, novinkou i vzácností, takže emoce po takovém průšvihu mohly být natolik prudké, že „pověsti" o názvu Silonka můžeme uvěřit. Název se brzy vžil i mezi lesním personálem a Silonka říkáme chatě dodnes. Stejně pojmenovaná je i v lesnických mapách, takže po důvodu zvláštního pojmenování loveckého příbytku už nikdo nepátrá.

Silonka vždycky sloužila hlavně pro ubytování loveckých hostů. Je to dřevěná stavba o dvou místnostech, z nichž jedna slouží pro vaření jídel a přespání personálu, loveckého doprovodu i ke společenskému posezení, druhá je ložnicí pro loveckého hosta. Chata stojí ve dvanácti stech metrech od mořské hladiny na úbočích Pradědu a Malého Děda a až do osmdesátých let minulého století se k ní nedalo přijet. Chodilo se k ní pěšky, a to do pořádného kopce až z údolí Pradědského potoka anebo o trochu pohodlněji z Videlského kříže. Výstup z údolí byl každopádně namáhavý, vždyť všechno potřebné se muselo vynosit na hřbetě. Ale popravdě řečeno takové trmácení mělo též něco do sebe. Moderní terénní automobily sice posléze dřinu odbouraly, jenže já se s lehkým humorem kolikrát ptám, zda dnešnímu návštěvníkovi nechybí v souhrnu všech pro něj mnohdy jistě mimořádných, jeden z dobře pamatovatelných, nezapomenutelných zážitků - batoh na zádech a výšlap v potu tváře někam až k nebesům, skoro do mraků. V legraci mne napadá, že dříve ulovený kus jelení zvěře v okolí Silonky byl díky krutému prvovýstupu jaksi zasloužený, více ceněný.

Kolem Silonky rostou rozložité a krásné smrkové porosty, ve kterých dříve celoročně žil mimo jiné zvěře také dnes již vyhynulý a pouze s úctou vzpomínaný tetřev hlušec. Některé stromy a nejsou to výjimeční jedinci, jsou staré i sto osmdesát roků a svým vzrůstem i typem koruny reprezentují typický vysokohorský smrk. Jelikož chata stojí na hřebenu kopce, je pochopitelné, že se kolem ní mnohokrát přehnaly nejrůznější vichřice a okolní lesy všelijak prolamovaly. Někdy náporu větru neodolal jednotlivý strom, jindy jich klesly k zemi hned celé skupiny a vznikaly holiny. Něco jsme zalesnili uměle, ostatní povinnosti napravila sama příroda a brzy se v pasekách objevily mladé lesní porosty, spousta borůvčí a mezi tím měla samozřejmě hojná stávaniště jelení zvěř. Rád vzpomenu ještě jeden druh poměrně vzácné a mně osobně velice blízké zvěře, která se v okolí Silonky pravidelně a svého času hojně vyskytovala. Mám je hluboko v srdci, mírumilovné kamzíky. Stávali na nedalekém skalnatém hřebenu.

V odděleních mého lesnického úseku a loveckého revíru kolem Silonky býval v každém ročním období a za normálního počasí božský klid. Není proto divu, že po dobu jeleni říje se chata Silonka stala nejvyhledávanějším loveckým příbytkem z celého polesí Vidly. Jelení trofeje z Malého Děda byly solidní a na tehdejší dobu dosahovaly docela slušných bodových hodnot. Nejblíž na říjíště mezi kosodřevinu bylo právě ze Silonky. Nemálo loveckých hostů si zadávalo lov jelena na další rok s podmínkou, že chtějí být ubytováni právě na Silonce. Od ní totiž býval jeden z nejlepších poslechů troubení jelenů v celém mém revíru. Při vydařené říji bouřili hrdí jeseničtí šlechtici s parohatou korunou na hlavách doslova ze všech stran. Měkké akordy, táhlé úryvky slavnostních písní, vyjádření zloby nebo zpověď o bezpráví, natož samotné tóny lásky, zněly jako hřmění mraků. Tenkrát, za koncertu stál člověk před chatou neschopen slova a hltal do paměti každou notu úžasných zpívánek podzimu. Jeleni za noci někdy troubili tak blízko stěn přechodného bydliště myslivců, že jsme byli rozvášněnými bojovníky v chatě kolikrát probuzeni.

Jak se člověku do hlavy vracejí vzpomínky, nedá mu, aby se nepokusil vylíčit atmosféru na Silonce v nejsvětější době jeleního milování. Bývala skvělá a kdo jezdil na lovy k nám do hor, ten si na krásné večery a možná ještě hezčí rána, tak jako já sám, často a jistě rád zavzpomíná.

Sotva vejdeš do chaty, ucítíš lehký závan zatuchliny, směs starého dřeva, dlouho nevětraného prostoru a dost možná zahlédneš i za trám spadlý vzkaz dávné, pradávné historie. Jen otevřeš okenice a okna, jen vpustíš světlo slunečních pochodní, jen mu dovolíš zapíchnout se do prkenné podlahy, místnost si zhluboka vydechne, ožije a usměje se celá krásná nebývalým štěstím. Do svého starodávného srdce nabere čerstvý vzduch a šikminy paprsků zvenčí zpevněné prachovými zrnky se ostře zabodnou i do stolu a protější stěny. Proklána je místnost, a přesto všechno zapálíš svíčku u kamen, protože do všech koutů chaty se denní jas, i kdyby nejvíc chtěl, nedostane. I proto, že těkavý ohýnek kolem knotu na loveckou chatu patří. Zavoní horký vosk a při večerním posezení spálený petrolej. Tehdy, za mnohých hovorů, když myslivci vypráví o zvěři, o revírech, o lovech i přátelství, zůstává chata způsobně potichu, nedutá, aby v příjemném teplíčku poslouchala zážitky i sálající pícku, odkud občas vzlykne v plamenech prasklý suk. U nalité sklínky ryzího vína zavoní místnost pokrájeným uzeným, chlebem, kyselými okurkami a pohoda je, aby ne, jistojistě dovršena. Natož pak, když se lov povede, když v rohu na jehličí leží jelení paroží a vzduch na moment zavoní nakyslou jeleninou. V místnosti vydechovaný nikotin z cigaret pečlivě spolyká plamínek svíčky, chlapi sedí nad stolem, povídají, zakusují, popíjejí, uvolnění nespěchají. Kam také, vždyť venku svítí hvězdy. Všude kolem Silonky zasnubujícím se jelenům, ale i uvnitř chaty se rozprostřela nenapodobitelná, jedinečná horská nádhera.

Silonka stojí na malém palouku a již z dálky vypadá věčně zadumaná, rozumná. Věkem zkušená příjemná chatička nabízí lovcům tmou možnost pobývat přímo mezi jeleny. Troubení v říji se ozývalo odevšad, a když vyšlo správné podzimní počasí, lovecký pobyt pozvaných včetně nás, doprovodů, neměl chybu. Obvykle nás hostil pan podzim, v našich horách nejkrásnější čas. Srnci nevalných trofejí nebyli v takové nadmořské výšce pro lovce atraktivní, a tak se čekalo na jelení svatby. Javory v září přebarvovaly nejrychleji, ale i ostatní les hbitě měnil barvy přesně podle předpisu třetího ročního období. Podzim zněl prostému lesníkovi jako magické slovo a úplně bez servítků si pohrával s pestrou paletou barev tak vehementně, že pomalu už zahanbená zeleň, po většinu roku věrná družka lesa, couvala v ústraní a žadonila na slunci alespoň o nějaký paprsek navíc. A v okolním lese ti hrdí paroháči, každým barevnějším dnem trochu pomatenější, jisté však nejvíc z povinnosti zachovat rod, přidávali na hlase. Ve stráních, na hřebenech i u potoků duněly hlučné projevy králů říjišť. Vládli neposlušným či spořádaným harémům a poděšení krejčíci běhali lesem postrkováni pudem i vyděšeni vším děním okolo. Nebylo divu, že v takovém prostředí vzrušení před lovem prožíval na Silonce stejně lovec, jakož i doprovod. A těch plánů, co se u fošnového stolu navymýšlelo. Jak prý půjdeme na toho jelena pod skálou, jak se chytře dostat k dalšímu v kališti u pramene, že stejně ze všeho nejlepší by bylo pokusit se obeznat a ulovit věčného trubače z husté kleče nad hranicí lesa. Poslouchejte, říká si o to, stále se ozývá! Meditovalo se, kombinovalo, legrační teorie i vážné úvahy visely nad věkovitými rýhami hrbolaté stolní desky, i když skutečný lov kolikrát dopadl úpině jinak. Ale co? O tom myslivost je. Mnohdy musela přívětivá chatka vyslechnout a spatřit nevídané neslýchané. Mockrát mně přísahala, že o tom nikdy nikomu, ani za živého Boha nešpitne a slib dodržela. Byla společenská, navyklá návštěvám a vždycky ráda, měla-li společnost. Starý plch za dlouhých zimních dnů, kdy sníh s větrem zavál vchod a nikdo se u Silonlcy nezastavil, jí, coby společník, už dávno nestačil. My dva jsme se měli rádi, na mne čekala. Mnohokrát jsem odemykal zatuhlý zámek, mnohokrát otevíral dveře a pokaždé s napjetím očekával, zda ku pozdravu tiše zavržou. Stalo se a já hned na prahu šťastné chaty vysekávám poklonu hodnou jejímu věku. Pokynula, kouzelná babička a naučeným gestem mne zvala dál. Vcházím a je mně stejně blaženě, jako když si po delší době stisknu ruku s výborným kamarádem. Věřte, nepřeháním. Silonka mně byla a stále ještě je, byť už není „moje", kusem života, opravdovou přítelkyní.

Bývala svědkem, něžná chatka, ještě jedné, na tehdejší čas celkem zajímavosti. Lovečtí hosté ubytovaní tam po čas loveckého pobytu pracovali v různých, většinou vysokých funkcích, takže prostý lesník měl dodržovat jistý odstup. Na lovecké chatě v horách si ale odjakživa byli vždycky všichni rovni a žádný nesměl být rovnější. Už kvůli společnému cíli — ulovit jelena. Byť byli ti všelijací potentáti nejrůznějších povah, v drtivé většině případů jsme po dobu lovu žili v přátelském duchu, a aby ne. Jestliže lovecký host chtěl odjet s trofejí jelena, potřeboval dobrého průvodce znalého revíru i zvyklostí místní zvěře. Vždycky jsme se s lovcem hned zpočátku dohodli na pravidlech a potom už bylo na každém, jak se svého úkolu zhostí. Já se snažil o perfektní práci profesionálního loveckého průvodce a host zase musel dobře umístit ránu.

Okolí Silonky nabízelo i mnohé malebné pohledy dolů do údolí, ale také samotná chata viděla množství ulovené zvěře a v té souvislosti na ni budou v dobrém vzpomínat i mnozí návštěvníci. Určitě i ti, kterým se lov třeba podle jejich představ nepovedl. Myslím si dokonce, že ten, kdo na chatě prožil byť jen pár dnů, na Silonku zapomenout nemůže. Copak člověk s kouskem srdce nabídnutého přírodě by mohl z mysli vymazat příjemnou chatu vysoko v lese, pod Malým Dědem, nedaleko hrdého Pradědu? Nemohl a za to ručím!

A protože je to především tvoje zásluha, naše milá Silonko, přijmi za všechny můj hluboký dík.

Publikováno se svolením autora povídky, Oty Bouzka, z knihy Zeleným krajem pod Pradědem (vyšla v r. 2004), sepsané na základě vzpomínek revírníka Miloslava Komárka z polesí Vidly.